"Moudřejší ustoupí" řekl mozek a opustil mě.

Nový rok s ´desítkou´na konci je tu

17. ledna 2010 v 13:53 | Anik |  Moje kecy
Docela se mi bude stýskat po tom krásném 200_, ale jak už zjistili kdysi dávno naši praprapředci, čas zastavit nelze, a tak si i s tím největším sebezapřením budu muse zvyknout na číslici 2010:-)
Jak už jsem prve pravila, letošního Silvestra jsem strávila v teple domova, protože zrádce Daggy si klidně odjela kamsi za hory za doly a mě tu nechala jen tak. Grůza, přátelé! Zjistila jsem, že televize Nova je opravdu neskutečná (ne, v tom dobrém slova smyslu) a i přes zkrachování Mejdanu roku z Václaváku stvořila jakýsi Mejdan z roku v obýváku. Popadla jsem tedy jeden z dílů (ještě z těch dílů, které na sebe navazují:-P ) Gossip Girl a jala se číst, číst a číst, v pozadí sice běžely nějaké voloviny na Nově, ale věru jsem je nevnímala. Knihu jsem odložila teprve tehdy, když začaly Silvestrovské televizní noviny, proti těm vcelku nic nemám. Dalším bodem večera, kdy jsem zavřela knihu, bylo , když začal Silvestrovský mistr GS, proti tomu taky nic nemám. Nutno upozornit, že po celou dobu mého čtení a dvou odloženích mé četby, jsem si zuřivě smskovala s Daggy, a tak jsme spolu Silvestra oslavily alespoň virtuálně. Myslím, že otec nebude zrovna nadšený až přijde výpis od T-mobilu...Svůj tarif na sms zprávy jsem stihla vyplýtvat během jednoho jediného dne a to doslova a do písmene. Právě Daggy, mě upozornila, že ona sleduje Silvestra na jednotce , a tak jsem donutila rodičovstvo přepnout na tuto stanici také. K mé smůle jsem ale polovinu scének prošvihla a vyslechla jsem si asi miliony písniček a to velice nedobrovolně. Písně by se ze Silvestrovského programu měly úplně vyškrtat. Ne, že bych měla něco proti hudbě,ale... :-) Nicméně i přes všechny nástrahy a útrapy se půlnoc neúprosně přiblížila , a tak jsme si celá ródina postoupali, popadli sklenku šampaňského a vinšovali si do nového roku jen to nejlepší a slibovali si navzájem, jak moc se polepšíme. Mezi mé první předsevzetí patřilo strávit silvestra bez TELEVIZE a s DAGGY! Tak doufám, že to VYJDE! Tak pět minut po půlnoci se začali ozývat strašlivé rány a z balkonových otevřených dveří nám do domu začal stoupat dým. Ne, žádné zemětřesení ani jiná živelná katastrofa. Jen se Hornoměcholupští rozhodli odpálit si také pár petard. Řeknu vám, já nemusím chodit nikam na Václavák a riskovat kvůli tomu své zdraví, kráská podívaná se vidí i z našeho skromného balkónu. Nevím, jakto že mě to nikdy nenapadlo, ale tento rok se mi asi rozvítilo nebo tak něco, nicméně jsem popadla svůj celkem zánovní fotoaparát (Tateřina se zdrží jakéhokoli komentáře!)a vyběhla s ním na balkon. Nutno zdůraznit, že jsem velice lekavý člověk (i když více jak Gagduc ne (ostatně to už snad ani nejde)) , tudíž když jsem fotoaparát držela ve vzduchu jen ve vlatních rukou a nadskočila při každém silnějším otřesu, kvalita fotek byla otřesná. Rozhodla jsem se opřít si tedy fotoaparát o zábradlí. Bohužel jsem taky člověk velmi bojácný, zvláště co se týče zábavní pyrotechniky a také značný hypochondr. Tudíž jsem měla neustále pocit, že mi ať už jakkoli vzdálená petarda utřelí přinejmenším ty ruce položené na zábradlí. A když sousedi nad námi začali pouštět takové ty petardy z lahve, které padají a vypadají jako když sněží, měla jsem pocit, že mi shoří hlava i s mými cennými vlasy (a pak bych teprve byla nohair girl, Gagduci!). Takže vážení, vytvoření nějakých kvalitních fotografií mě stálo mnoho úsilí a námahy, takže to řádně oceňte, áno?
 

Rédecouverte

30. prosince 2009 v 23:52 | Anik |  Moje kecy
Ano, je to něco jako znovuobjevení mé chuti k blogaření(ale jak dlouho mi to vydrží, toť otázka.) Za tu dobu, co jsem dělala mrtvého brouka, což už je více jak 3 měsíce, se toho samozřejmě událo moc, moc, moc a moc. Uklidněte se a neutíkejte od monitorů , nehodlám vám to tady všechno vypisovat, jen to stručně shrnu.

Zazvonil zvonec a školy byl konec aneb Prázdniny

2. září 2009 v 17:25 | Anik |  Moje kecy
hoj! Tak zase projednou zdravím všechny čtenáře mého blogu. V poslední době jsem svůj Anique blog dosti zanedbávala a dokonce jsem se s vámi ani nerozloučila v den, kdy skončila (otravná) školní docházka a začaly všemi jistě dlouho očekávané prázdniny. Opravdu jsem hrozná, stydím se. Rozhodla jsem se ale honem to napravit a teď, když už nejsem v jednom kole, což znamená balení na cesty, vybalování a opětovné balení , vám tady napíšu stručný, ale opravdu jenom stručný (abyste zase nehekali, že vás nebaví číst moje romány) popis toho, jak asi probíhaly mé prázdniny.


Takže, jak už to u mě bývá, moje lenost a otálení způsobily, že jsem si nezajistila žádnou brigádu, jak jsem původně chtěla. Chvíli jsem vzdychala, ale tak hold se nedalo nic dělat, mohla jsem si za to sama.
Ale teď už k tomu, co jsem o prázdninách opravdu dělala a ne, co jsem nedělala. Tak tedy dne 1. července jsem si sbalila saky paky a vyrazila na tábor. Na Janově u Dačic, v chatce číslo 37 jsem strávila příjemných 18. dní. Jela jsem tam společně s Kačkou (Cactucem), a byly tam i lidi z minulého roku, takže prostě pohoda. Fotky sem dávat nebudu , protože převážně se na těch fotkách vyskytují lidi , a myslím, že ti lidé by možná nechtěli být na blogu.cz, a já sem svoje fotky taky nehodlám dávat, nikdy!
Vrátila jsem se tedy 18. července, jak už vám asi došlo z odstavce výše. Potom jsem pobývala zhruba týden v Praze a 24. jsem vyrazila s rodiči na dovolenou do Chorvatska. Byla to naše první společná dovolená , kam jsme jeli autem , když tedy nepočítám Bibione, kdy mi byl asi rok a půl, jinak jsme až doposud každý rok létali letadlem. Což o to, mně by to nevadilo, jsem na delší trasy zvyklá, hlavně v podobě školních zájezdů do zahraničí, ale moji rodiče vedle sebe v autě, zvlášť když táta řídí, to je něco. Můj táta má zvlášť hektický způsob jízdy a tachometr někdy neukazuje moc pěkná čisílka, tudíž máma z toho neni zrovná nadšená x-D... Takže si to asi dokážete představit. Samozřejmě, jak už to bývá u přivolávačů děšťů jako je naše rodinka, nám celou cestu lilo jako z konve a to prosím až do Maďarska (jeli jsme přes Slovensko a Maďarsko , protože prý tam nikdo nepojede(pravil otec). Světe div se, opravdu tam nikdo nebyl, zato tam byl asi metr vody... Ale otec si tu trasu nadšeně plánoval asi 3 měsíce dopředu a pořád jí ještě s pomocí dědy vypilovával, takže nikdo nemohl ani ceknout na protest). Když jsme slavnostně vjeli do Chorvatska teploměr na dálnici ukazoval 23.9 stupnů. Máma začala rozhořčeně vykřikovat, kde vzali ve zprávách těch 30 stupňů a jala se proklínat všechny meteorology. Naštěstí, jak jsme se přibližovali k cíli naší cesty víc a víc, teplota stoupala a nakonec skončila okolo těch 30ti. Okolo 4. hodiny odpolední (vyjížděli jsme v jedenáct večer) jsme dorazili na místo konání naší 14tidenní dovolené. Ještě se konali menší komplikace při hledání našeho apartmánu, protože Chorvati se z neznámého důvodu rozhodli nepojmenovat ani jeden z mnoha apartmánů v naší ulici, ale nakonec jsme zdárně zapadli do pokoje číslo jedna v apartmánu jménem …. , který se nacházel v městečku Svatý Filip i Jakov ve Střední Dalmácii. Z této dovolené vám sem fotky samozřejmě dám, ale mojí tvář ani tváře nikoho jiného/mého známého se nedočkáte :-P

Kam dál

Reklama