"Moudřejší ustoupí" řekl mozek a opustil mě.

Květen 2008

7. díl Fiona

1. května 2008 v 18:52 | anique |  Christina x Fiona
Proč, proč jsem tak blbá....
Dobře, tak já vám to povím od začátku.
Proč mě mělo napadnout, že není dobrý nápad jít hned do školy:
1)Mojí maličkosti jsou plné noviny a zprávy. Není snad nikdo, kdo by nevěděl i ten nejmenší detail, třeba jaké jsem ten den měla ponožky.
2)Christina. (Události v posledních hodinách snad nemusím opakovat.)
3) Milion dalších důvodů, třeba naši profesoři:-!
Už když jsem šla do školy, každý si na mě ukazoval (teda snažili se hodně nenápadně) a všichni si šeptali. Bylo to jako projít úlem. Takhle to šlo celou mojí cestu do třídy, včetně šatny, chodeb a dokonce i záchodů. I přesto jsem se snažila s klidem a ladně (já a ladně) projít až do třídy. Když jsem tam konečně dorazila (páni, popisuju to, jako bych cestovala nejmíň 7 hodin, ale mně to tak vážně připadalo), všichni se naráz otočili (jak se dalo předpokládat) a začali si šeptat(ŽE MĚ TO NEPŘEKVAPUJE! UÁÁ). Chtěla jsem co nejrychleji zaplout do své lavice a zamaskovat svůj rajčatově červený obličej za sešitem.Řítila jsem se k lavici, ale něco mi nehrálo. Když jsem k ní konečně přišla, doslova mi spadla brada. Seděla tam CHRISTINA! Vypadala ještě menší než obvykle, krčila se v lavici a evidentně svůj rudý obličej taky zakrývala za sešitem. Koukala jsem na vršek její blonďaté hlavy a přemýšlela, co dělat (všichni z toho měli bezva podívanou hned po ránu). Naštěstí to naše prof. Chmelová vyřešila za mě. "Á Fionko,..." pak se zarazila, asi jí došlo, že už o mně ví téměř celá naše země, a tak není třeba něco opakovat. Obvzlášt když vypadám jako přezrálá třešeň. "No tak, asi už všichni víme...posaď se prosím! A KLID, prosím, už začala hodina!" Což nebyla vůbec pravda, ale asi už v tom má po tolika letech zmatek. Naštěstí jí na to nikdo neupozornil a všichni si poslušně sedli. Musela jsem tedy i já. Kecla jsem si vedle Tiny. Překvapeně vzhlédla od sešitu (který mimochodem držela obráceně), evidentně se snažila dělat, že dění ve třídě ignorovala, ale opravdu jí to nešlo. Celý den jsem tam nějak přetrpěla, ani nevím jak. O přestávkách jsem se vždycky vypařila na záchodky a o hodinách jsem byla duchem nepřítomná. Když konečně zazvonilo na konec vyučování, byla jsem štěstím bez sebe. Vyběhla jsem ze třídy a pak před školu. Myslela jsem, že se zhroutím. Byl tam snad tucet novinářů. Blikali těma svýma hnusnýma foťákama, co všechny oslepí, a vykřikovali věty jeden přes druhého. Opatrně jsem zase zalezla do školy a práskla dveřma. Bezradně jsem se otočila a všimla si Christiny, jak si to šine po chodbě, asi chtěla taky co nejdřív vypadnout. Když mě uviděla trochu znejistěla, ale dál rychle pokračovala. Už už otevírala ty velké dřevěné dveře, když..."Né!" uslyšela jsem někoho zakřičet. Nechápavě jsem na mě podívala. "Nechoď tam, je tam spousta novinářů a nemůžou se nás dočkat!" Zírala na mě jako na zjevení. Nevypadala, že by si o mně myslela něco kladného. Otevřela dveře a okamžitě byla spláchnuta vlnou novinářů. Jak otevřela dveře, zmerčily ty obludy i mě. Jedna ženská, co se prodrala až uplně k hlavním dveřím, mě oblkíčila spolu se svojí bandou fotografů a kameramanů a začla na mě chrlit svůj proslov. "Fiono, je pravda, že si tato blonďatá, na pohled nevinná holka, která je vaší spolužačkou všechno naplánovala tak, aby se proslavila? Vymyslela si, že jste jí shodila pod auto a potom jste se ´záhadně´ ztratila. Jenže potom se jí to vymklo z rukou, když vás unesli ti drogoví dealeři a chtěli vás zabít. Je to tak?" Přesně odslepičila článek, který byl dnes otištěn v novinách. Chtěla jsem se nenápadně zdekovat, jako to ostatně dělám úplně vždycky, sice je pravda, že to poslední zdekování se mi skoro smrtelně vymstilo, a navíc teď to stejně nešlo, protože jsem nebyla ta zakřiknutá divná holka z 8 třídy, ale středem všeho toho rozruchu. "Ehm.." na nic víc jsem se nezmohla. Jenže pak mi bylo tý malý Christiny hrozně líto, lítali okolo ní novináři, fotili si jí, nazývali jí podvodnicí a pěkně mazaná barbie a ptali se jí, co jí přivedlo k tomu takhle mi zničit život. "Takhle to ale vůbec nebylo!" vykřikla jsem zoufale. "Ne? A jak tedy?" podivila se novinářka a potřásla svou nalakovanou hlavou. "Bylo to úplně jinak. Je sice pravda, že mě Christina neměla nikdy v lásce, vždycky mě nenáviděla. Už od prvního dne, co jsem přešla na tuhle školu. Nevím proč, nic jsem jí neudělala, ale to je teď vedlejší. Jednoho dne mě opravdu naštvala. Rozhodla jsem se za ní jít a říct jí něco pěkně od plic, jenže ona se mě hrozně lekla a skočila do silnice. Viděla jsem, že řičič to neubrzdí a strhla jí na stranu. Bohužel to vypadalo, jako kdybych jí tam strčila. Jsem zvyklá se radši vždycky rychle vypařit, a tak jsem to udělala i teď, ale to se mi vymstilo. Začli mě vydávat za vraha a podobné věci. Co vám budu povídat, žila jsem v hrozných podmínkách. Pak jsem se dostala až k tomu krámu a to..." do očí mi vhrkly slzy. Sama jsem se divila, kde se to ve mně bere. Ta paní, co měla na hlavě asi tolik laku, že by to nestačilo spotřebovat naše město za týden, na mě užasle hleděla a Christina vypadala asi podobně (až na ten lak). "..No, co se tam stalo už všichni víte...Ale díky Christině jsem to všechno přežila, takže ona není žádný podvodík. Za těch pár hodin jsem poznala i její lepší já, a teď už vím, že je to v jádru moc milá a hodná holka." Rychle jem si utřela slzy. " No a teď už snad nepotřebujete nic vědět, víte všechno!" vykřikla jsem napůl naštvaně napůl ulehčeně, že jsem všem poveděla, jak to bylo. Té paní kesla ruka s mirofonem. Dala znamení fotografům a kameramanům, aby přestali natáčet a fotit. Potom mávla i na ostatní a všichni se začali rozcházet. "Děkuji ti za překrásné interview." řekla a neznělo to ani moc falešně. "Asi toho už na tebe bylo moc, viď? Už můžeš jít domů." Řekla mile. Potom si k sobě přitáhla Christinu a odmlela něco v tom smyslu, tady vidíte pravou hrdinku, ne žádná podvodnice atd. Potom ještě oslavovali mě, vždyť jsem jí přece taky zachránila život a taky to, jak jsem se rozpovídala. Ale to už jsem mířila domů. Sama se ještě furt divím, co všechno jsem řekla, že jsem se nezdekovala jako vždycky...
Tak a je tu další den. Mého včerejšího "proslovu" jsou plné televize a noviny. Všichni jako by se úplně vyměnili. Uctívají mě jako sošku Buddhy. I Christina. Za celý den jsme spolu moc nemluvily, ale občas se zeptala, jestli něco nepotřebuju a tak. Jenže pak se to změnilo. O přestávce se ke mně naklonila a zašeptala "Děkuju, děkuju za všechno." podle mě jí to muselo stát dost přemáhání. Po chvíli se na mě tázavě zadívala. Já na ní taky. Chce snad, abych teď řikala - není zač?! "Ehm no, takže nemohli bychom tak nějak zapomenout na drobné neshody v minulosti a...tak nějak se kamarádit?" To mi úplně vyrazilo dech. Jak jako - tak nějak se kamarádit?!! Pomalu mi to začínalo být jasné. Ještě než jsem si stačila ukousnout ten svůj zpropadený jazyk , pěkně od plic jsem jí to řekla "Hele, Christino, já si vážně cením toho, jak jsi mě zachránila a nikdy ti to nezapomenu, slibuju. Ale nezapomeň, já tě taky zachránila, jinak už by z tebe byla placka.Takže jsme si kvit, chápeš? To, že se na tebe Rachel vykaškala, jo, za to já fakt nemůžu. Ale nemysli si, že ti budu dělat nějakou náhradu jenom proto, že teď vypadáš opuštěně a ztraceně. Aspoň vidíš jak byla pěkně povedená, ta tvoje Rachel. Když začlo jít do tuhýho, prostě se na tebe vybodla. Jenže po tom všem, myslíš si, že ti jí budu jen tak zničehonic s radostí nahrazovat?" Bože, v posledních hodinách jsem toho namlela víc, jak za celej svůj pobyt na týhle škole. Ohromeně poslouchala celej můj přednes a s ní skoro celá třída včetně Rachel. Aj aj, moje pusa zase moc povídala. Nesmím řikat všechno, co si myslím! Kousla jsem se do jazyka. Teď bude asi nejvyšší čas se opět zdekovat. Rychle jsem se vyřítila směr záchod. Moje spása!